Konečně prostor se pořádně a o samotě projít. Hodiny a kilometry v lese, který je tedy bohužel docela zdevastovaný. Ke kilometrům přidat desítky dřepů k focení jarních kytek. Spálit si obličej, ale hlavně projít křížem krážem sebe. Jestli se od sebe nevzdaluji, jestli jsem pořád šťastná tak akorát, jestli nechci v něčem změnu, jestli nechci něco úplně nového.

Po návratu opírám nohy o stěnu, a v namáhavém úklonu do strany hned zaběluji několik úkolů v diáři. Jestli něco nedotahuji tak, jak si přeji, je to proto, že jsem věčně unavená, a je mi blbě, takže už opravdu stačilo. A odpočinek, jako by na něm spočíval svět.