Líbí se mi, jak se postupně rozvíjím v pro mě neobvyklých směrech. Když jsem začala jezdit na delší časové úseky k našim, a chodit na půl dne na procházky, byly to pochody o přežití. Když jsem se srovnala, byly už přirozenou součástí mého života. A když jsem si přečetla knížku pověstí o Liliové hoře a jejím okolí, kterou mi Veru půjčila, najednou se mi to spojilo. Půjdu se podívat do Habrovan. A pak klidně i dál.

Taťka mi poradil výbornou cestu lesem. Musela jsem se vydrápat k hájence. Z lesa několikrát vyjít, zjistit, že to je moc brzy, a zase zajít. Vydrápat se na další kopec, kde bylo rochniště prasat, pár loňských jablek, a dál nebylo nic, už vůbec cesta. Po hodině jsem vyšla pořád téměř tam, kam jsem zašla, a fascinovaně zírala na cestu ze vsi, kterou bych si padesát minut ušetřila. Bahno, podlézání padlých stromů, co mi udělaly zelené mapy na batohu, a podobné libůstky ovšem taky.

Ale pak už to bylo skvělý. Poklidná polní cesta. Lesík pokrytý kobercem krásných květin. V Habrovanech vznešený kostel, skromný hřbitůvek s hezkým výhledem do krajiny. Působivý zámek, pod ním park v zdařilé rekonstrukci, kouzelná náves. A otevřená večerka. Koupila jsem nějaké lahve na narozeniny, plus cokoliv mi přišlo, že by se mohlo hodit. A domů jsem se vrátila s bolavýma zádama, puchýřem na noze, ale šťastná tak akorát.