Dnes jsem si zajela na kafe za Terezkou. Co spolu nebydlíme, neviděly jsme se, a bylo příjemný to napravit. Klidné nedělní ráno se snídaní a knížkou, potom pokec s kafem a lineckým srdíčkem u okýnka.

Z Nuslí jsem se nakonec přes město prošla pěšky domů. Nejen, že je střed rozkopaný, a tramvaje přeorané, ale na rozdíl od parků je také luxusně prázdný. Poslouchala jsem, co si telefon určil, a vlastně ani moc nemyslela. Jen se tak rozhlížela, a byla šťastná tak akorát. Nechala jsem se udivovat tím, kde všude v tom městě za normální situace žiji, a brzy snad zase budu. Vzpomínala jsem na všechny ty lidi, které budu na určitých místech zase potkávat. Co milého nebo vtipného, jsem s nimi zažila, co se od nich naučila. Byť teď Praha přímo vybízí k procházkám, naučila jsem se pendlovat mezi domovem a prací, víc nic. Po dlouhé době jsem tak dnes zase vnímala to město, a byla v něm jako ryba ve vodě rybníku Šestáček. Jeho historií vás nebudu zatěžovat, ale přijde mi kouzelná.