Vzbudila jsem se, a úplně nevěděla, jak to dopadne. Jestli umřu na zánět močového měchýře, respektive nevolnost s tím spojenou, nebo se přeci jen dovleku do zubařského křesla. Druhá varianta se mi stala osudnou.

Po chvíli strávené v čekárně jsem zpozorovala, že proti mně sedí největší a jediný sráč, se kterým jsem kdy chodila. Člověk ze kterého jsem se naštěstí už po řadě let dokonale vzpamatovala. No neodpoutala jsem se od toho, že je ostudou této společnosti. Věděl o mně, protože tam seděl, když jsem přišla a hlásila jméno. Taky celé ty minuty, co jsem ho upřeně pozorovala, dělal, že v telefonu vyrábí lék na rakovinu. Zpocený až někde, že tam udělám ostudu. Bezdůvodně, tohohle bych se ani klackem.

Zubařka nasadila tempo hned na startu čtyřikrát napíchnutou injekcí. Zdálo se jí, že ji nedostala, kam potřebovala. Co já vím o záměrech jiných lidí, ale pravda je, že jsem půl dne necítila ucho. Nepolevovala ani při vrtání plomb, při kterém mi neustále opírala ruce o vykloubenou sanici. Po téhle hodině a půl s přičtením obtíží močových cest, jsem se bez rozmýšlení vydala směrem práce opačným. Lékárna, Bun-bo k obědu, a konečně domů na marodící víkend.