Jak rychle jsem se vrátila do práce, a začala dohánět resty, tak rychle se mi zánět ozval znovu. A tak si zase prodlužuji víkend.

Vlastně mám delší dobu pocit, že jsem vyhořela. Tak tohle je asi zlatý hřeb programu. Mám trochu problém to přijmout, protože toho za poslední rok opravdu moc nedělám. Ale když jsem si tak nedávno uvědomovala, jak nabitá pocity a energií jsem při setkání s lidmi undergroundu, v divadlech, na výstavách, talkshows, čteních a promítání, koncertech, festivalech, při cestování po výletech a dovolených, a kdo ví, kde ještě, uvědomila jsem si, že je to rok bez energie. Takže je pochopitelné, že někdy nemám ani na to vstát z postele.

Každého asi dobíjí něco jiného. To, že jsem začala chodit na delší procházky, mi uklidňuje mysl, celkově mi to pomáhá odpočívat, přežít, dotáhnout aspoň to, co dělám. Ale všechno už je to dávno prosto energie.

Docela mě tak přestává děsit představa lidí, kteří už teď přešlapují na startovní čáře do života. Protože já na to sice nemám, ale baví mě vidina, že oni vystartují, a zmizí v oblaku prachu. Zatímco já se zvednu, došourám se na start, a každý jeden zážitek mě bude vracet do tempa. Posouvat směrem kupředu, na mém osamoceném kolbišti.

Už je to cítit ve vzduchu, i počasí už se sem tam neuhlídá, a pošle tam něco nad dva stupně, lidem je zase vidět do tváří. A já si objednala bílé šaty, růžový kabát a výraznou bižuterii z jabloneckých barevných sklíček, protože období nesmrtelné tety v černém sárí končí, a já tuším, co mi to nové přináší. A ano, snažím se zachovat dekorum, ale vítězí ve mně ten blázen, co se na všechno těší, a co má ke všemu velké plány.