Je první máj, možná raději jen tak nekonkrétní čas. Svátek práce jsem měla vždycky raději. Buď jsem oslavovala prací, nebo jsem si ji alespoň plánovala. Ale v běhu dní, kdy je ta práce často to jediný, co se mi přihodí, a nakonec mě teď taky tak nějak doběhla, nechci řešit ani to.

Měla jsem velký plány. V pátek odpoledne si číst, jen jsem se nedokázala soustředit. V noci se pořádně vyspat, jen jsem se kolem páté nad ránem vrátila z večírku. Bože, jak dlouho jsem kluky neviděla, jak hezky se o mě starali, jak zábavní byli.

Dnes jsem chtěla být hodně venku, od všeho odejít daleko, dobře, aspoň lehce poodstoupit. Utřídit myšlenky. Ale počasí je na tom asi jako moje kondice. Takže trochu spím, čtu a trochu vařím. Protože chvilkový návrat k tradičnímu životu byl sice úlevný, a vypadla z něj rovnou báseň, ale zároveň už ho nechci zpátky úplně beze zbytku. Není za čím se hnát, proč si noc plnou zábavy nekompenzovat dnem plným klidu.