Za normálních okolností kolem sedmé vstávám. Dnes už jsem tou dobou seděla v zubařském křesle. Po poslední návštěvě nijak nadšená. Ale tentokrát proběhlo vše standardně příjemně. Poslední amalgámová plomba je pryč, a v práci jsem byla dřív, než když je první událostí mého dne.

Odpoledne jsem ještě vyzvedla sklo, zarámovala fotku houpacího koně, o kterou jsem si několikrát řekla, abych ji teď dostala k narozeninám, krása.

V tu ránu ze mě všechno spadlo. Konečně mám aspoň to základní pohromadě, den mě dělí od víkendu. Začnu pořádně odpočívat.

Otočila jsem se, že si půjdu číst, a šíleně si zablokovala krk. To zoufalství je nevypsatelné. Z už tak slušného vyčerpání, jsem to během vteřiny posunula ještě mnohem dál.