Jak jsem se k józe vrátila, tak jsem se od ní zase odvrátila. Po pár dnech, co mi udělala ze zad hrůzně křupající Tetris, a od bolesti neulevila, jsem pochopila, že v tomto stavu mi nejvíc prospěje, jako jedna z položek, na které se s klidným srdcem každý den vykašlu. U mě je holt všechno o hlavě.

Celý můj minulý týden byl o balancování v polobdělém stavu. O rozhodování, co můžu nechat plavat, a co všechno musím udělat. I s ohledem na to, že ve čtvrtek odjíždím na dovolenou k našim. A nechci, aby mi to tu po návratu spadlo na hlavu.

A tak jsem odnesla vytřízené věci na Červený kříž. Udělala jsem si pořádek ve šperkovnici, a u pana Odvárky si dokompletovala jarní sadu. Obarvila si hlavu. V práci vyčistila stůl. Marně se snažila umenšit frustraci kolem kapely. Vyzvedla dárky pro své blízké, a zavolala si s babi. Koupila si lístky. Upekla bábovku pro naše. Vyžehlila veškeré prádlo, abych část rovnou namuchlala do kufru. Ale u zbytku mě pořád hřeje, že budu mít co nosit, až se vrátím. A s vidinou odjezdu mi polevila i ta záda. Byť frustrace této zkušenosti se mě zatím pustit odmítá.

V pátek už jsem se ale probudila u našich, dala si svých deset kilometrů procházkou, u toho na sto dřepů pro fotku. Zbytek dne proklábosila s rodinou, vybalovala a přesouvala, četla, nic zásadního, s vidinou sobotní oslavy u Denči s Adri a Moni, nedělní návštěvy u Marušky, a dnešní procházky s Ivčou a Apolenkou.

Pozvolna se mi ulevuje, zlepšuje nálada, začínám se těšit na všechno, co začínám plánovat, co teď budu dělat a přijde samo.