Olomouc tentokrát nenastavila svoji nejpřívětivější tvář. Já nakonec možná taky ne. Naštěstí nepršelo, ale chvílemi byla docela zima. Psychika pochroumaná vyhořením a událostmi posledního roku, a možná se to sečetlo z let několika. Město křísnuté opatřeními a výstavbou.

Přemýšlení o tom klukovi, co kráčí vedle mě mám zablokované od prvního dne, co jsme spolu začali komunikovat. Nezvládám, než s ním být přítomná, žasnout a smát se. Po dobu týdnů nepřítomnosti, taky teď, když jsme náš vztah posunuli do reálného života.

Opakujeme, navazujeme, pokukujeme po sobě, a potutelně se usmíváme. Oční kontakt s ním udržuji sporadicky. Spíš koukám pod nohy, po dříve poznaných, i díky němu objevených krásách města, do talíře, nebo sklenice kávy. Dojatě koukám do papírového sáčku z papírové papírny, kde mám dvě ručně vyráběné knihy z ručního papíru. Ta velká je krásná, až zavazující, čas ukáže, co ze života do ní zapíšu. Ta malá ukrývá kreslený vtip, který on mi poslal, a já si zamilovala. S osobním věnováním. Taky socíkovou tužku.

Proč sporadicky pochopím, když se na sebe zahledíme. Na dvorku kavárny, pod vší tou zelení, pod jeho pohledem se se mnou dějí věci.

Jeho už několikáté přeřeknutí toho dne, ubírající se jedním směrem, vyvolá výbuch smíchu, a to nejněžnější objetí. Tak to je moje nejčerstvější vzpomínka na Olomouc.