úterý 25. května 2021

Olomouc tentokrát nenastavila svoji nejpřívětivější tvář. Já nakonec možná taky ne. Naštěstí nepršelo, ale chvílemi byla docela zima. Psychika pochroumaná vyhořením a událostmi posledního roku, a možná se to sečetlo z let několika. Město křísnuté opatřeními a výstavbou.

Přemýšlení o tom klukovi, co kráčí vedle mě mám zablokované od prvního dne, co jsme spolu začali komunikovat. Nezvládám, než s ním být přítomná, žasnout a smát se. Po dobu týdnů nepřítomnosti, taky teď, když jsme náš vztah posunuli do reálného života.

Opakujeme, navazujeme, pokukujeme po sobě, a potutelně se usmíváme. Oční kontakt s ním udržuji sporadicky. Spíš koukám pod nohy, po dříve poznaných, i díky němu objevených krásách města, do talíře, nebo sklenice kávy. Dojatě koukám do papírového sáčku z papírové papírny, kde mám dvě ručně vyráběné knihy z ručního papíru. Ta velká je krásná, až zavazující, čas ukáže, co ze života do ní zapíšu. Ta malá ukrývá kreslený vtip, který on mi poslal, a já si zamilovala. S osobním věnováním. Taky socíkovou tužku.

Proč sporadicky pochopím, když se na sebe zahledíme. Na dvorku kavárny, pod vší tou zelení, pod jeho pohledem se se mnou dějí věci.

Jeho už několikáté přeřeknutí toho dne, ubírající se jedním směrem, vyvolá výbuch smíchu, a to nejněžnější objetí. Tak to je moje nejčerstvější vzpomínka na Olomouc.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s