Dokonale jsem se zasekla. To hezké, co se dálo dál, jsem nebyla schopna dostat na papír. A to ostatní, bez toho hezkého, nebylo kompletní.

Navíc jsem si při čtení Klímova Světa jako vědomí a nic, zase všechno krásně zrelativizovala.

Ten člověk mě baví neskutečně. Ať psal cokoliv, nesla se jeho dílem a myšlenkou taková lehkost, která mě rozesmála a šokovala zároveň. V jeho případě, jako by se mazal čas. Maže se neustále. Denně se poťouchle usměji na jeho bustu, když mířím do Kolbenky.

A tak se i mně zachtělo chvíli mlčet. Jen mazat čas. Mlčení je všechno, až příliš často a zbytečně přeřvané ničím, co vede k neklidu, ke zmatku. Doufala jsem, že si uspořádám svůj zmatek. Podařilo se mi plně uzdravit, ze seznamu odškrtat pěkných pár úkolů, ale jinak tu stojím zase na začátku, a všechen ten zmatek kolem mě zbavuje smyslů.

Jako když se ti lačný dítě vloupá do mlíčňáku. Jen už nejsem dítě, a tak tuším, že ať se vrhnu na cokoliv, pokud neodhadnu míru, může se mi z toho taky udělat pořádně blbě. Jako už kolikrát.