V práci jsem zahvězdila. Začalo to minulý týden, kdy jsem dala ve dvou případech jasně najevo, že u mě není jisté chování akceptovatelné ani v případě klientů firmy, pro kterou pracuji, která není moje.

Neobešlo se to bez slziček rozčarování, když se mě Koty nezastal. Ani bez smíchu, když jsem Jirkovi klidná až radostná, nepřipouštějíc pochyb odpovídala, že teď není doba na omluvy. Myslím, že potom šel, a omluvil se sám.

 Ani s odstupem času mi za to není stydno. Můj svět prostě funguje jinak, než ten, co jsme dostali v obecném nastavení, aby se s námi dalo smýkat kam třeba. Řveš, lžeš, snažíš se se mnou vyjbat, končíš. Myslíš si, že všechny problémy světa začneš řešit tím, že se spolehneš na to, že já vydržím všechno, donutím tě začít u sebe.

A dnes se to uzavřelo výbuchem smíchu všech přítomných. Stále lehce nevěřícně a rozhořčeně jsem Ádi líčila, co se tu v posledních dnech dělo, když nám Michal ukázal fotku nějakého pro mě naprosto cizího dítěte svého kamaráda. Udělaly jsme jé, a já pokračovala, když nás Michal přerušil další fotkou dítěte. Načež jsem pronesla Michale, běž už s těma děckama do hajzlu. Bylo to za čárou, byla jsem to já, a o to větší radost jsem měla, že pro mě mají ostatní pochopení, smějí se se mnou, s Michalem v čele.

Upřímně jsem se té situaci zasmála ještě cestou z práce. Rozhodla jsem se jít pěšky, a vytvořila si tak prostor podél Vltavy pro své myšlenky. Vůbec mi nebylo blbé se jen tak rozesmát. Sama uprostřed ničeho. Jako mi dávno není blbé se kdekoliv rozbrečet. Jako matka, co vytahuje bezmyšlenkovitě kdekoliv prso ke kojení. Asi jsem taky otupěla. Asi je toho moc a potřebuje se to prodrat ven. Na čas, nebo napořád, nezvládám skrývat jakékoliv emoce.

Už jsem byla v Tróje, no v hlavě pořád zmatek, a tak jsem si sedla na kanál. Do části, kde nikdo netrénoval, abych se vyhnula kontaktu. Stejně jsme po sobě začali pokukovat s klukem, co o kousek výš trénoval děti. Připomínal mi kluka, co jsem ho potkala na svém prvním Skalákovi před dvěma roky, a čas od času si na něj vzpomenu. Podobný nejen vzhledově, taky když skončili, a procházel pode mnou, a usmál se na mě. Já si odnesla hezký pocit z něj a vzpomínek, taky svůj zmatek domů. A nic se nestalo.