První věc, na kterou mi ráno po probuzení padne vědomý pohled, je nevyvrhnutý batoh z festivalu, co mi nepřidal. Silně zatoužím nebýt. Ani se nepozastavím nad tím, že se mi neplní ani mé další přání v řadě, a jsoucí začínám vybalovat. Smradlavý špinavý oblečení skvěle doplňuje zážitky týchž kvalit.

Nebýt vedle toho krásných vzpomínek na víkend s Verčou po boku, společných hovorů nad jídlem, při procházkách po oblíbených místech, které z batohu vyndám spolu s talířkem z antiku, který mi Veru věnovala, asi už bych neměla sílu číst další odmítnutí od něj s dalším otevřeným koncem, který už nemůžu, než uzavřít nadobro.

O pár hodin později se prohrabuji lednicí, nahlas filozofuji. Mám tady zeleninu na salát, ale asi si objednám pizzu. Pobavím tím Mílu, objedná si ji se mnou.

Odpoledne se klidná věnuji svému plánování na měsíc a veškerému svému psaní, vědomá si toho, že co mohlo, se podělalo, a zavládl mír bez naděje. Odnáším si hotový diář do pokoje, kterým zní z poutě Žít jako kaskadér. Směrem vzhůru odpovídám, že vím, že jsou i lidi, co jsou na tom mnohem hůř, než já. Neubráním se pobavenému zasmání. Ale že snad mám právo být z toho všeho zklamaná, smutná a vyčerpaná. Byť slíbil, že ten příští bude za odměnu, a on opravdu byl, jen putovní. Ani pěšky, ani na kole, byl pryč až příliš rychle.