Dočetla jsem Fabriku Kateřiny Tučkové. Ještě mi přidala v mém rozpoložení. Ale aspoň už chápu, proč jsem Brno nikdy neměla ráda.

Spoustu lidí to hrozně uráží, já o tom velice přemýšlela, mluvila, psala. Několikrát v životě jsem to přehodnotila. Ale ten základní pocit hnusu se dříve či později vrací vždy.

Už chápu, že důvod nemůžu hledat ve svém životě, ale ve výjimečnosti citu, co mám pro atmosféru míst. V upatlané historii toho města zmaru.

Ten nejde přehlušit ani tím, že tu v posledních letech zažívám samé skvělé návštěvy a události, obklopuji se těmi nejlepšími lidmi, dobře se mi tu nakupuje, oceňuji nové stylové podniky, a bezmezně obdivuji funkcionalistickou architekturu, které jinde není rovno.

Když už jsem byla duchem na Moravě, začala jsem číst Veselí Radky Třeštíkové. Nevím, jak se mi vždycky přihodí, že si koupím a přečtu její knížku. Ale tentokrát jsem z toho neměla ten známý blbý pocit, jako když sežeru kýbl zmrzliny. Výčitky a fyzická nevolnost k tomu. Naopak, Veselí mi přijde skvělé. Myslím, že se v něm našla, a já vlastně taky. V mém současném nervovém vypětí se nad ní každou chvíli zasměju nebo rozpláču. Tahle knížka ke mně přišla v pravou chvíli, jako asi všechno. Pomáhá mi uvědomit si, spíš připomenout si spoustu věcí. Vracím se jejím prostřednictvím zase trochu víc k sobě samé.