U všeho co dělám, na co jen pomyslím, se mi v hlavě sumírují snáře. Asi, že se nacházím ve zvláštním, smutkem prosáklém období, a mám potřebu ho zaznamenat. Jen té potřebě nejdu naproti. Nezapisuji to. Nemám na to teď sílu. Už takhle v hlavě mě to vyčerpává zcela.

Bez ohledu na to, jak rychle a dobře jsem plavala, jaký styl zvolila, vyšplouchlo mě to na tak známém místě, že jsem začala pochybovat, jestli je pro mě ještě vůbec to správné. A jestli sebe samu znám zrovna tak.

Vím, že odpovědi na moje otázky nepřijdou hned, ani když se jim budu takhle intenzivně věnovat, a tak čekám, až povolí ty nepříjemné stavy, co mě paralyzují, a všechno se mi začne vyjevovat v těch krátkých okamžicích těch nejkrásnějších pocitů.

Ve čtvrtek odpoledne mě v kanceláři chytil močák. Udělalo se mi tak zle, že jsem nakonec odešla dřív domů. Ráno jsem se vzbudila, a k mému překvapení byl močák v pořádku, ale bolely mě všechny klouby. Fajn, kolující zánět a já jsme staří dobří známí. Jenže když k večeru pominulo i to, a moji výkonnost na nulu srazilo trávení, pochopila jsem, že mám problém jediný. Nervy v prdeli. Už zase.

Vlastně jsem si zhruba od letošních narozenin začala uvědomovat, že nemám potřebu lpět na spoustě z toho, co dělám. Tak nějak automaticky začaly přicházet situace, které mě v tom pocitu utvrzovaly. Pomalu mě vytlačovaly na cestu. Na cestu, na které jsem se neviděla osamoceně. Přesto mě osamocenou obloučkem vrátila na start.

Hluboce smutná, velice vyčerpaná, nemám náladu teď cokoliv řešit. A nic smysluplného ke mně taky nepřichází. Ale to můžu tak akorát zapsat, kousnout se, a jít dál, protože ty otázky už tu jsou. Už tomu čelím.