Je k desátý večer,
a ta obloha je úplně bílá,
a mně se uleví.

Že když jsem vykloubená já,
je i všechno kolem mě vykloubené.

Ta bílá je klid,
co naplňuje prázdnotu ve mně,
ze které teď prchlo
všechno černé, bílé, barevné.

Ta bílá je nic,
a prohlubuje moji vykloubenou samotu,
povznáší zmar,
a maže do ztracena břehy smutku,
a maže do ztracena hrany černých skutků,
co napáchali.
Co jsem si způsobila.

Nad tou spouští nevědoucí,
bílá jako stěna.