neděle 25. července 2021

Při vyzvedávání filmu do Instaxu jsem se prošla dosud neobjeveným kouskem Prahy. Konečně jsem slyšela Kadé Chim naživo. Koupila jsem si džíny po zhruba patnácti letech. Byla jsem na Terky rozlučce se svobodou v Liberci. Tam jsem se dověděla, že je brácha v nemocnici po nehodě na rallye. Onemocněla jsem, nechala si vyčistit obličej a mám nový účes. V práci se to rozvířilo. Účastnila jsem se části teambuildingu. Dodělala jsem si očkování. Část přátel mě zklamala, a část potěšila. Získala jsem i nové. A stala se spousta dalších věcí, o kterých by se dalo psát. Jen jsem nějak zapouzdřená, nemůžu.

Kupodivu z toho mám dobrý pocit. Nijak mě to nestresuje. Čím větší mezery vznikají, čím častěji narážím na svoji nemohoucnost, tím spíš cítím, že jdu správným směrem. Že konečně jdu. Že to bude boj a běh na dlouhou trať zároveň. Že v tom nechám všechno, ale napíšu to, román svého života.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s