S jakou radostí jsem mu napsala, že jsem dobrá, že můžeme být kamarádi, s takovým zoufalstvím a smutkem na duši jsem si po pár dnech komunikace říkala o další prostor.

Takové to, když máš pocit, že je nad slunce jasnější, že jste tu jeden pro druhého. Tvé srdce plesá, ještě když vidíš, že on klidně míjí, pocitů z tebe nemaje.

Tohle bych s klidným svědomím poslala dál, jen nevím, jak to uchopit. Kde to má začátek a kde konec. A jestli bych vůbec měla na známku. Na svůj balík bolesti a ponížení.

Dnes je Sváťafest. Ale jakkoliv je to pro mě důležité, já nemůžu. Nezvládnu opustit byt. Nezvládnu být já, kterou by ostatní chápali, kterou znali. A napadá mě, že už to možná nezvládnu nikdy. A je mi to jedno.