Cítila jsem potřebu vzít si dovolenou, a tak jsem si ji vzala. Ze dne na den na den.

Po všech těch dnech, kdy jsem do práce šla, nemocná, zlomená nebo vyčerpaná, jsem si urvala den pro sebe, kdy jsem zdravá, dospaná a zase jednou poměrně vyrovnaná.

Došla mi totiž jedna podstatná věc. Nic se mnou není špatně. Nemůžu se neustále trestat za všechno, co se děje kolem mě. Moje neustálá práce na sobě nespasí svět. To, že se mnou někdo nechce být, může pro jednou prostě znamenat opravdu jen to, že se mnou nechce být. A já se nemusím hned zase celá vyschízovaná začít rozebírat na kousky. Můžu se uklidnit, mávnout nad tím rukou, a nechat život jen tak chvíli plynout. Já vím, chvíli, ale když se podívám, kolik lidí kolem sebe stále mám, vím, že není těžké pochopit, že ta tvrdost ke mně prostě patří.

A tak jsem vstala, až jsem nebyla unavená, a proto nešla na snídani, ale koupila si ji s sebou. Stavila jsem se v Levných knížkách, a jak to bylo po dlouhé době, tak jsem pár knížek s nadšením ulovila. Prošla jsem se na kanál, a tam drahnou chvíli seděla. Jen tak, v legínách, ve kterých je mi obvykle žinantní chodit i doma. Cestou zpět mě obklopil italský tým, co právě dotrénoval. Tančili kolem mě, máchali loděmi, smáli jsme se. Je to hravý národ, a já si do života vnáším spousty zavazujících pravidel možná zbytečně. Já vím, možná.

I přes tu rozvleklost jsem odpoledne stačila uvařit, převléct postel, vyprat, zatočit s prachem. A večer jsem četla a koukala na filmy a víc nepotřebovala. Po dlouhé době víc nepotřebovala.