svatba Terezky a Marka

Z práce nikoho zvát nebudu, tam potom jen přinesu cukroví, už teď je to velká svatba. Brala jsem to tak, že jsem z práce, a ani mi to nevadilo. Svatby nemusím.

Pak mě ale Péťa přizvala do skupiny holek, co měly být součástí Terčiny rozlučky se svobodou. A oběd s Terkou, na kterém jsem se stala i součástí jejího svatebního dne, přišel záhy.

Svatby pořád nemusím, ale udělalo mi velkou radost, že mě bere jako víc, než kolegyni z práce. Dojalo mě, že mě chce mít mezi blízkými, když budou s Markem dělat významný krok na společné cestě.

Z rozlučky jsem byla div živá. Spousta cizích holek, se kterýma si pravděpodobně nebudu rozumět, nad aktivitami, co jsou vážně od slova aktivní. Ale jak už to tak bývá, potkala jsem plno úžasných inspirativních žen, se kterými byla radost strávit den a zajít ráno na snídani. Na hodině tance jsem se rozhodla zapojit nohy a vykašlat se na ruce. S proklamací, že nemůžu hlídat všechno naráz, že nejsem žádnej podělanej bubeník. Brzy jsem se smířila s tím, že každý pátý krok je pro mě optimální, a vyvázla jsem z toho se mžitkami před očima a smutným faktem, že ve výsledku jsem se nezvládala ani otočit za správnou rukou, a o každém pátém kroku jsem mohla tak akorát snít. Přesto jsem se neskutečně bavila. A byla na sebe pyšná, protože kolik pražských inťoušů a umělců by se o tohle vůbec pokusilo a s jakým výsledkem. Každý máme své talenty i nedostatky.

Talent nedostatky proměnit ve výhru. To by byl možná můj podtitul pro tuhle svatbu. A to je hlavní důvod, proč to pro mě byla nejlepší svatba, na které jsem kdy byla.

Terka s Markem se netají tím, že to několikrát mohlo skončit úplně jinak, než ruku v ruce před oddávajícím. Že to mohlo skončit úplně. To je život. Ale to, že to nechtěli vzdát, a nevzdali, pracují na sobě každý sám, i společně, podporují se, a jsou otevření, to je pohádka, kterou vytvořili. Pohádka, která ostatní inspiruje, a dává naději. Jak moc jsou otevření jsem si uvědomila právě v jejich svatební den, uprostřed jejich rodiny a přátel. Všichni znali jejich příběh, a taky jim nikdo nepřál štěstí, co odněkud přilítne. Přáli jsme jim, ať jsou na další společné cestě stejně úspěšní v překonávání překážek, jako jsou dosud. A asi bych mezi těmi sto dvaceti lidmi marně hledala jednoho, co by pochyboval, že to zvládnou.

Tohle byl pro mě nejmocnější dojem celé svatby.

Žádný div, že ti dva mají kolem sebe podobně silné osobnosti, se kterými byla radost trávit sobotu a nedělní ráno v tak krásném místě, jakým Bučický mlýn bezesporu je.

Když Marek přicválal na obřad na nádherném černém koni, spadla mi brada, a vstoupily slzy do očí. Vypadal neskutečně dobře, při tom působivém entrée. Sotva jsem to prodýchala, kolem projelo auto s Terezkou a já byla dojatá nanovo, protože ji nevezlo k nám, jak čekala, ale ke kočáru taženému nádhernými bílými koňmi, který ji na obřad přivezl. A já měla slzy v očích podruhé, tolik jí to slušelo, v bílých šatech, květiny ve vlasech a pohnutý výraz. Obřad byl sympaticky krátký, odlehčený humorem těch dvou. Proslovy, přípitek, společné focení, promítání videa ze zásnubní cesty po Mexiku, krájení dortu, hry, první tanec, nic z toho nemělo takovou tu nucenou svatební pachuť povinnosti. Kolem byla spousta prostoru, krásných zákoutí, jen si vybrat, kam se posadíte s přáteli, sklenkou Prosecca a vybraným jídlem na popovídání.

Všechno plynulo lehce, samozřejmě, možná to uplynulo až příliš rychle.

A to bych těm dvěma možná popřála na závěr. Ať jim společný život plyne lehce a samozřejmě, ale sem tam se objeví i nějaká ta překážka na cestě, aby je zbrzdila, a vyzvala k další práci na sobě, na vztahu, jen tak, aby jim to neuplynulo až příliš rychle.