Vlastně tak nějak pořád nevěřím, že to není jen posledních týdnů sen. Že se to skutečně a konečně děje. Ujíždím vlakem na Moravu. Odpočinout si po zážitcích, co si chci pamatovat, i po těch, na které velmi rychle ráda zapomenu. Těším se na rodinu s myšlenkou na to, co se stalo bráchovi, jak je křehká. Na to, jak nás bude taťka svolávat na oběd, co mamka uvaří. Na přátele, Ivču, Ivoše a malou Apolenku, jak se spolu zasmějeme životu nad pivem. Ale co si budeme, především na klid svého pokoje, procházky, které mi dodají tolik potřebnou rovnováhu. Na to, že nebudu muset nic, a bavit mě bude všechno.

Protože ano, po dlouhé době se mi do života vrátily okamžiky, kdy něco nedělám ráda. Jsou nepříjemné, rozhazují mě, a já budu potřebovat spoustu prostoru, jako jsem si dala i tento víkend, abych si to v sobě vyřešila a vyrovnala.