pátek 3. září 2021

Poslední den o samotě zde. A opět relativně. Přepadl mě tesknivý pocit. A začali mě vytáčet všichni ti, kteří odmítají moji samotu respektovat, navazují se mnou hovory. Celý den byl o hledání prostoru a klidu.

Snídaně byla tak nějak na půli cesty. Seděla jsem v Myslivně, spíše za ní, protože slunce už bylo docela vysoko na obloze a teplo to umožňovalo. Nad milovaným mandlovým frappé a toustem. Nově příchozí skupinka mě sice jen pozdravila, do hotovu nevtáhla, zato se nepokrytě bavili o mém výběru. Musela jsem se smát nenucenosti jejich projevu. My, co žijeme v Praze, ostatním do talířů nazřeme úkosem, a bavíme se o tom mezi sebou polohlasně, nebo ideálně za pomoci nenápadných posuňků. Tousty byly brzy na většině talířů kolem, jsem tedy influencer.

Ve snaze najít prostor kompletní, jsem se vydala na cestu. Skončila jsem na přehradě. Sedla si až úplně dolů na schody k vodě. Pozorovala hladinu, všechno kolem, co lidé vytvořili ke své zábavě. Nakonec i lidi samotné, jak se v tom teď baví. Přemítala jsem nad životem, a nad světem jako takovým. Dokud ke mně nepřiplavalo hovno. V tom okamžiku jsem se plácla do kolen, nezvykle energicky vstala, a ukončila tak své filosofické okénko.

Čas se podívat do města. Když jsem chtěla předejít skupinku lidí stejným směrem míříce, podívala jsem se za sebe, jestli někomu neskočím pod kolo. A taky že jo. Ten chlápek, co už jsem ho párkrát potkala, a evidentně i zaujala. Neříkám, že mi nebyl sympatický, ale né, chtěla jsem mít prostě svůj den.

Byť jsem se rychle stáhla, proběhlo mi hlavou, že nenápadně tu rozhodně nepůsobím, a obzvláště zezadu, podle té prdele, mě pozná mezi tisícem. A zase, že jo. Po zbytek cesty kolem mě popojížděl, tahal ze mě informace, skládal mi poklony, z nichž některé už jsou podle mě dneska na basu, otřes. No nejmladší nebyl, a kdo se v tom má v tomhle stupni rozkladu orientovat. Nakonec mi na rovinu řekne, že je tady za přítelkyní, jinak by.

Tohle teď bylo opravdu přes čáru. Po tom, jak zmizel Matěj, jak zmizeli všichni před ním, a jak mi z toho pořád je, něco takového. Ve své debilitě přesvědčeného, že si tohle může dovolit. Cítila jsem se příšerně po zbytek dne. Velké pochybnosti, o sobě, o všem.

Proč moje velkolepé představy o žití a světě skončí vždycky tím, že odněkud připlave jakési hovno?

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s