Večeře v Banh Mi Makers následovaná Operitivem s Adriankou. Nic není víc. Miluju rituály, to dobré, co přetrvává.

Kam až moje paměť sahá, uměly jsme si na sebe a tuhle oblíbenou kratochvíli najít čas. V klidu si popovídat nad večeří, a s předstihem se vydat do Štencova domu. Dnes tomu nebylo jinak.

Jen mi připadá, že dřív jsme si tam nevybíraly místa k sezení jako první. Nerozumím, proč se přestalo využívat možnosti dát si skleničku v příjemném prostředí a s podobně naladěnými lidmi. Na chvíli se zastavit, dát něčemu punc výjimečnosti. Ne se přihnat po začátku, který se ovšem také nikdo neobtěžuje dodržet. Čas moderátorů, hostů, těch co přišli včas do hlediště, zdá se, nemá valnou hodnotu.

Vlastně to dospělo tak daleko, že u vchodu nevědí, co s námi. Překvapeně se ptají, jestli jdeme na Operitiv, vyžádají si všechny dokumenty, a nakonec je ještě zajímá, jestli jsme hosté. Mně to taky zrovna nezapalovalo, tak jsem se lekla, že nestačí vstupenka, že tam musíme jít za někým na pozvání. Uklidnila jsem se tím, že v nejhorším požádáme Ondřeje, na kterého moderování vyšlo tentokrát. Aby si vzpomněl, že nás tam pozval. Záhy se ukázalo, že to nebude nutné, že si mysleli, jestli nejsme náhodou účinkující. Ještě při odchodu jsme se smály, o co bychom se tak nejspíš podělily, kdyby to zašlo až takhle daleko. Ale samozřejmě to byla velice milá úvaha, jak jsem tak pozorovala a poslouchala ty krásné a schopné osobnosti před námi.