Vzpomínka na Mejlu v Arše.

Zatím se mi nepodařilo setřást svoji sociální fobii, takže se na koncertech mých milovaných kapel a přátel vyskytuji sporadicky.

I v případě jedné z letošních vzpomínek na Mejlu Hlavsu, kterého jsem osobně už neměla možnost poznat, mi bylo několik dní předem zle. Svoji účast jsem neodpískala jen proto, že ke mně na víkend přijela Verča, a šly jsme tam společně. To je lehký paradox mé těžké fobie, s čím více lidmi se domluvím, tím je pravděpodobnější, že se objevím. Sama nikam ani párem volů, a to jsem sama dřív chodila zásadně.

Už cestou z tramvaje jsme narazily na přátele na zahrádce restaurace, a já začala pookřávat. Před Archou pak postávalo a srdečně se zdravilo tolik lidí undergroundu, že to budilo obecnou pozornost. To je také, nevím proč, má oblíbená část věci. Někde se sejdeme, část přihlížejících nechápe, kdo jsme, kdo má povědomí, je překvapen, že do dnešních dní existujeme? Netuším, ale ráda bych těm, co se zastaví v chůzi a otevírají ústa, jimi viděla přímo do hlav.

Mně šla hlava kolem z přátel, které jsem neviděla klidně i dva roky. Z významných osobností, se kterými jsem se osobně setkala, a třeba krátce promluvila, poprvé v životě. Do toho všechny ty skvělé kapely. Byla jsem u vytržení.

Přeplněnému dusnému sálu jsem se vyhýbala výpravami po schodech nahoru a zase dolů a potřebovala bych měsíce, abych si se všemi řekla, co bych si přála. Ale máme už s Veru přeci jen docela vycvičený pud sebezáchovy, co se alkoholu a doby odebírání se ke spánku týká. Byť nám ani tentokrát nezabránil propovídat část noci ještě z postelí.

Neskutečný večer nabitý energií, kterou neumí vytvořit nikdo jiný. Balzám na moje sociální nesnáze. Navíc tak krásné poklony na moji adresu složeny, že jsem pookřála, a nechám si je pro sebe. I proto, aby sociální nesnáze nedopadly na hlavy mých ženatých galantních přátel.

Budu mít zase chvíli na co vzpomínat, a z čeho čerpat, mí vznešení přátelé.