Je to jako pozorovat rozpohybování božích mlýnů. Drcení čehosi, co dávno pozbylo tvar a účel. Tušíte, že vám to ještě z posledního vypětí neskutečně namele, ale cítíte, že už to nebudete muset žrát.

V takové chvíli je odstup k nezaplacení.

Procházím se po lese, raduji se ze slunce podzimu, a snažím se moc nemyslet na to, že pořád po nocích nespím.