Mělo pršet, když jsem vycházela, a skutečně začalo, když jsem vstupovala do lesa.

Deštník jsem si tam brát nechtěla, nepatřičné. A tak jsem podle plánu omotala hlavu a ramena pončem, a vedla monolog k tomu nahoře. Jestli se nechce uklidnit, že tu procházku opravdu potřebuju.

Tak nějak jsem cítila, že vzdor předpovědi za chvíli přestane, odměnou mi bude, že si nikdo jiný v tomhle počasí do lesa netroufne. Ale že se navíc udělá tak neskutečně krásně…

Měla jsem chuť vyjít si ten žleb dvakrát, ale někde vzadu v hlavě mám uloženo, že čas se krátí, a já toho chci spoustu zvládnout, než se opět vypravím do kanceláře.

Je to o rovnováze. Když ji člověk získá, už kouká, kde by ji ztratil, zahodil.