úterý 12. října 2021

Mělo pršet, když jsem vycházela, a skutečně začalo, když jsem vstupovala do lesa.

Deštník jsem si tam brát nechtěla, nepatřičné. A tak jsem podle plánu omotala hlavu a ramena pončem, a vedla monolog k tomu nahoře. Jestli se nechce uklidnit, že tu procházku opravdu potřebuju.

Tak nějak jsem cítila, že vzdor předpovědi za chvíli přestane, odměnou mi bude, že si nikdo jiný v tomhle počasí do lesa netroufne. Ale že se navíc udělá tak neskutečně krásně…

Měla jsem chuť vyjít si ten žleb dvakrát, ale někde vzadu v hlavě mám uloženo, že čas se krátí, a já toho chci spoustu zvládnout, než se opět vypravím do kanceláře.

Je to o rovnováze. Když ji člověk získá, už kouká, kde by ji ztratil, zahodil.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s