Vlastně velice poklidný den, tento čtvrtek. Vzbudila jsem se s lehkým náznakem nachlazení, jak jsem neskutečně vymrzla cestou z kavárny, kdy Maruška naháněla Lilianku, zatímco já se posunula o sotva pár kroků každých zhruba deset minut. A že těch desetiminut bylo. Ale jak rychle mě to vyděsilo, tak rychle to odeznělo. Že by se aspoň moje imunita umoudřila?

Pustila jsem se nezvykle energicky do příprav k odjezdu. Brzy s tím byla hotova, a tak mi zbyl čas na zachumlání se do peřin a usedavý pláč. On mě včera opravdu tak vytočil, ulevilo se mi, že mám od něj pokoj. Jen dnes mi to bylo celý líto a neskutečně mi chyběl.

Rozloučila jsem se s našima, a vydala se za Verčou do Brna. Od střední školy, kterou jsme spolu navštěvovaly, jsme se neviděly. Na tempu řeči se to podepsalo. Poslední dobou nerada vyprávím svůj příběh, a vyprávím vůbec, ale dnes bylo těžké mě na chvíli přerušit. Z Verče jsem byla nadšená, je ještě krásnější, než bývala, a máme vzácně podobný náhled na život.

Lehce mě překvapilo, že zatímco včera jsem Marušce srdceryvně referovala o Matějovi, Verči jsem podávala to nejdůležitější za spousty let, a hodně se to točilo kolem Honzi. Ale opravdu jen lehounce, asi si začínám uvědomovat, jak to s ním mám.

Cestou na nádraží se mi urvalo kolečko od kufru i s rohem téhož. Jsem docela ráda, že v něm zůstala jen lehce obroušená sklenice s ostružinovou marmeládou od mámy. Taky těch pár dalších věcí neporušených, a batoh.

Do toho jsem na nádraží všechno přendala. Kufr opustila u odpadkáče, a upřímně jsem se tomu zasmála. Jsem bez vůle vidět určité věci tragicky.