Doma jsem rozsvítila lampičku, a v mžiku praskla žárovka. Opět jsem cenila smíchem. A protože svítidlo tu bylo dřív, než já, a nebylo zrovna dvakrát hezké, ani jednou, spíš hnusné, objednala jsem si žárovku, lampu, a rovnou i ten kufr tedy.

Když mi Google mapa vyměřila cestu na nádraží na dvacet minut, já si dala čtyřicet s tím, že si seženu džus, a holky taky jistě dorazí s rezervou. Vůbec mě ale nepřekvapilo, když jsem popobíhala, abych k autobusu dorazila za dvě minuty odjezd. Holky nervozní, já bez džusu. Ten jsem si nakonec pořídila až na cestu domů.

Věřila jsem, že mi tahle cesta pomůže. Jako vždycky se uklidním, odpočinu si, a budu se skvěle bavit. Ujistím se, že v tom nejsem sama, že si každá zrovna něco řešíme. Prolomím smůlu, a přesunu se do nového životního období. S holkama kolem, svojí jistotou, rozesmátou oporou.

Cesta s Mončou, Eli a Luckou, tento rok do Jihlavy, naprosto nezklamala. Ze smíchu jsme nevycházely. Vybíraly jsme si dobré restaurace a kavárny, kde podávali výborné jídlo. Dbaly zejména na to, aby bylo doplněné čímsi šumivým. Důkladně jsme prochodily zoo, a se stejnou vervou nakupovaly. A tentokrát jsme taky velice rády bydlely. Mahlerův penzion Na hradbách se mi do paměti vryl jako nejlepší výběr dosavadního společného cestování. Opravdovsky milí a vstřícní provozovatelé. Protože měli narváno myslivci, dali nás do jiné budovy, kde jsme měly místo třílůžáku s přistýlkou rozlehlé apartmá s dvěma ložnicemi, obývákem, kuchyní, a bábou nad námi, kterou uklidnilo, že nekouříme doma, někomu stačí málo. Výborné snídaně, na které člověk nemusel vstávat brzo, jak bývá otřesným zvykem, mi kazili jen ti myslivci. Profesionální deformace snad. Koukali na nás jako na lovnou zvěř.

A tak jsem se domů vracela se srdcovými zážitky, pár novými věcmi, a zmíněným džusem. A bylo mi přívětivě, a drobné katastrofy mě přestaly provázet, aspoň prozatím.