Pozoruji fialové skvrnky na prostěradle. Nepotřebuji je čistit, spíš vysvětlit. Napadá mě mámina ostružinová marmeláda. Jen ta je netknutá za sklem v lednici. Pak si vybavím červené víno. Chvíli mi trvá, než si spojím zbytek, co leju na dláždění náplavky nad ránem, s politým kožichem, ve kterém jsem hned po příchodu usnula. Pečlivě zastlaná do postele. Je mi jedno, jaké signály vysílám, a co v rozporu s nimi chci. Žiju, co to dá.

O co větší dopad na mě měl páteční Alter, o to klidnější jsem v sobotu v Arše. Křest nejlepší desky na celém světě, Půlnočního pacienta. Nemůžu být na kluky pyšnější, v ničí kruhu bych se dnes nehřála raději.

Pozoruji to všechno jako filmový sestřih někde v hlavě, třídím, co je podstatné, a co ne. A díky Sendyho pohledu na věc se zase posouvám o pořádný kus kupředu. Opouštím nespravedlnost pocházející z mého ega, kterou jsem tlačila dál, a najednou je víc místa pro čirou radost, a pro to, abych byla tím, kým jsem opravdu dobrá.