sobota 13. listopadu 2021

Dnes jsem se vzbudila a vynořila v jeden okamžik. Další období je za mnou. Takové, ve kterém jsem tlačila na sebe, všechno a všechny kolem sebe, a ten tlak se mi bohatou měrou vracel. Všechno jen proto, abych se posunula, kam jsem bytostně potřebovala.

Mohla bych se cítit podvedená, být frustrovaná, vždyť místo vynoření se nachází, co by kamenem dohodil, od místa, kde mě to stáhlo pod hladinu. Všechno to úsilí na cestě na dno a zpět k nádechu do života. Ale vnímám to jako potvrzení, že už se dobře znám, a v souladu s tím dobře činím.

Prošla jsem se rezignovanou, zimu očekávající Stromovkou, do které se zakousávala technika. Budou nové chodníčky. Uvařila jsem první polévku letošní zimy, fazolovou se spoustou zeleniny. Jednou rukou jsem míchala, ve druhé držela rozečtený román. Je v něm trocha naší smutné historie, pár popisků Kuby, jak jsem ji ještě sama zažila, když jsem toho trochu odfiltrovala. A jedna láska k zblití, na jejímž pozadí vznikaly válečné reportáže a knihy, jako na běžícím páse. Mezi nimi válečný román, který mě v dětství zasáhl nejvíc ze všech. Komu zvoní hrana. Mně odjakživa hlasitěji, než ostatním evidentně, když jsem kolem desátého roku věku svého života uznávala jen válečné romány. Tahle věc mě zaměstnala po zbytek dne. A proč ne. Však už jsem také zimu očekávající.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s