Deset hodin v práci. Dnes už výjimečná věc. Taky dávno ne proto, že na produktu sedím sama a padám na ústa. Dovolená veškerá vybraná, tak si těch pár hodin klidu musím napracovat. Ve tři, jako každé pondělí, zavolat adoptované babi. Poslechnout si, co se stalo v uplynulých několika dnech. Domluvit se, kdy se tento týden uvidíme.

Po práci nákup. Vždycky se chystám na rozumné a promyšlené nakupování na několik dní dopředu, ale vždycky převáží nedůslednost a zmatek ve mně, do košíku naházím cosi, co do sebe naházím večer, a dobře mi to neudělá. A zítra znovu.

Napadá mě, že tyhle rutinní dny, kdy se neděje nic vybočujícího ze zvyků, snad ani nepíšu. Přitom je jich tolik, a podmiňují ten zbytek.

Večer si ideálně čtu, poslední dobou spíš koukám na seriály a reality shows. Emocionálně to cosi hodí, nepřežírám se už. Nastavuje mi to nová nablýskaná zrcadla. A mentálně beztak na víc nemám, teď ne.