Nebojuji, sbírám síly na boje budoucí. Procházím se Stromovkou. No procházím. Silná slova, dostala jsem to, a tak se spíš ne úplně kontrolovatelně motám napůl v mrákotách. Ale doma by mi bylo hůř.

V jednu chvíli se přede mnou zastaví běžec a zírá na mě. Hodím po něm pološíleným pohledem, pokřivím ksicht, ještě pro jistotu ostentativně zakroutím hlavou. Raději se opět rozeběhne.

Já tím později bavím kluky v práci. Pozdě mi taky dojde, že byl neskutečně krásnej, zajímavej. A že mám to šlapání si po štěstí nějak shůry dáno.