sobota 20. listopadu 2021

V zeměpise jsem velice slabá. Nebýt zvídavých otázek v práci, společného vyhledávání, neměla jsem jasnou představu, o čem Broumov je.

Kupé prvního vlaku jsem naplnila zmatenými myšlenkami a pochybnostmi, jak už to tak v životě mívám. Ve druhé soupravě jsem si mohla hlavu vykroutit. Dostala jsem se jí na místa, kde jsem dosud nebyla, a jež se od mého světa liší značně, ale mají obrovské kouzlo. Už jsem zažila ty nejmenší vlaky dřívějšího data sestavení, které uprostřed ničeho čekaly jeden na druhý, aby mě, jako jediného pasažéra odvezly za mými pochybnými cíli. Ale že by vlak zajel do vesnice, ze které následně vycouvá, projede pár měst, a postup se opakuje, to se mi ještě nestalo. Párkrát jsem si jen tak pro výhled přesedla.

Pohled na klášter mi vyrazil dech. Broumov sám mě na první dobrou zaskočil. Nikde nikdo, pokud se zrovna odněkud nevynořila nějaká pochybná existence, a neproplula kolem mě s nelýčeným zájmem. Výlohy zavřených obchodů, jako by v nich naposledy řádil aranžér za socíku. Krása střídala nádheru. Pár putyk, co byly napůl zabedněné, a já ani nechtěla zapojovat představivost, co v nich na člověka čekalo. Kopec jsem se snažila zdolat tak rychle, jak jen to s těžkou taškou a rozbolavělými zády šlo. Klášter jsem obešla několikrát dokola, než jsem se vzdala, a zoufalá se obrátila o radu do místní kavárny.

Bydlení mě dostalo. Volný pohyb po klášteře, ve kterém jsem měla k dispozici vše, co jsem potřebovala. Působivá osobní cela s velmi ducha povznášející atmosférou a překrásnými kachlovými kamny. Klíče od všech těch bran a dveří. Sotva jsem se vybalila, když jsem viděla, jak je venku překvapivě hezky, a zvláštní červánkové světlo, vydala jsem se na průzkum.

Hned v klášterní zahradě u dřevníku jsem se potkala s Jirkou Pichlem. Byl ve smrti, že ti, co měli přijet, nepřijeli. Roztroušeni do několika aut jsou na různé etapě své cesty k nám. Užívala jsem si náš rozhovor o všem možném, je to člověk velkého rozhledu a společenské povahy. A užívala jsem si své klidné rozpoložení. Je tak snadné říkat, že se nakonec vždycky všechno stihne, když člověk zrovna není ten, co čeká na příjezd své kapely.

Opustila jsem ho s příjezdem první vlaštovky, a probádala město. Potkala jsem pár milých lidí, co mě upřímně zdravili. Přesto jsem měla největší radost z toho, že mám splněno, a ráno můžu vyrazit rovnou na cestu domů.

Zdřímla jsem si, nablýskala se, a vyrazila zpět do zahrad, kde se v dřevníku odehrál poslední koncert The Plastic People of the Universe doplněných symfonickým orchestrem Filharmonie Brno.

Pepu jsem potkala u šaten, jen jsme se pozdravili, došla mi slova. Vráťa seděl v sále s Emanem a nevnímal, co se kolem děje. Eman mě zná jen od pohledu, který pro nepodstatnost vytěsnil. Po zbytku jsem se rozhodla nepátrat, a usadila se.

Měla jsem ostatně myšlenky trochu jinde. Nekomunikaci s Matějem jsem musela ukončit kvůli instalaci Pavla Hoška, o které jsme si v minulosti psali. Zaskočil mě identickou fotkou. Tedy spíš tím, že byl v klášteře týden přede mnou a nesdílel to se mnou. Zranění vystřídala radost, když jsme si vyměnili všeliké dojmy. A starost, když přišlo na dojmy z posledních koncertů. Bubeníka nemáme, ale kdybychom měli, nechtěla bych, aby se kdy trápil. Moc mi záleželo na tom, aby si přečetl moji poslední zprávu toho dne, že jsou nejlepší kapela na celém světě, a podle toho bude vypadat i jejich dnešní koncert. Jen on už se zase vznášel v tom svém nedotknutelném prostoru, a nepřečetl si ji.

Ze zoufalého zírání do displeje mě vytrhl až koncert. Byl dokonalý, se všemi těmi projevy lidskosti, které jsem u kluků zaznamenala. Nějak si nedokážu přebrat, že byl poslední, rve mi to srdce. Ale nemohl být lepší, a já nemůžu být dost vděčná, že jsem ho mohla zažít.

Nechtěla jsem jít spát bez rozloučení, a tak jsem co chvíli nejapně postávala někde jinde. Lidé si mě zvláštně měřili, a já si připadala jako naprostá trubka, takže jsem to nakonec vyřešila rázně jako obvykle, a napochodovala na pódium. Jarda mě nasměroval do zákulisí, a Vráťa si mě konečně všiml, když jsem mu tak vpadla do šatny, a natáčení dokumentu s Českou televizí zároveň. Bylo mi to trapné, ale Vráťa mě vlastně jinak, než jako chodící katastrofu nezná. Alespoň v něčem kontinuita zachována. Z orchestru mi mile poradili, že někdo taky kouří venku, a já si poskočila, protože jsem věděla, že to musí být oni. Honza s Davidem. Nevůle vztah pročistit, a ochota nechat se ovlivnit, přiklonit se na jednu ze stran. Ještě pár dní mě to bude trápit, ale pak to hodím za hlavu, jako cizí sračky, které nejsem povinna si přebírat. Přesto doufám, že to krátké setkání bylo tak nějak milé nám všem.

O tom, co bude, a spíš nebude, jsme se nebavili. Asi už bylo řečeno vše. Asi se za tím vážně zavře voda. A zůstanou jedny vzpomínky v několika interpretacích. A můj vděk. Za to, že jsem mohla být u toho, z úhlu jako nikdo další.

Zanechat odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

Logo WordPress.com

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit /  Změnit )

Google photo

Komentujete pomocí vašeho Google účtu. Odhlásit /  Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit /  Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit /  Změnit )

Připojování k %s