Kratší část prvního dne nového roku pro mě začala s půlnocí. Seděla jsem u Monči v novém obýváku, a lehce se mi ulevilo. Že jsem na chvíli sama, v tom bordelu z rachejtlí venku, v tom bordelu v mojí hlavě, že je to všechno pryč.

Ještě pár hodin jsme potom filosofovaly o nadcházejícím roce a vztazích. Pak mě Monča doprovodila na části mojí cesty k rodičům. Nad ránem jsem dlouho nikde nebloumala. Návrat ke kořenům, a možnost volně se nadechnout. Dalo práci, abych právě tyto dvě věci mohla postavit vedle sebe, ale teď to tu bylo, přímo přede mnou, a stálo to za to.

Delší část dne byla ve znamení mého dávného hesla, hlavní je, se neposrat. Po noci venku jsem spala o něco déle, nasnídala se, a popřála našim do nového roku. Četla jsem si, obědvala, a procházela se. A především se snažila vymanit z všeobjímajícího strachu.