Dnes jsem navštívila adoptovanou babi. Nijak se netajím tím, že je to docela vyčerpávající dobrovolničení.

Poslechnu si její příběhy, odevzdám veškerou energii, a domů často odcházím se slzami na krajíčku, to když mám zrovna naloženo všude. Ale dnes to pro mě bylo velmi milé setkání po svátcích. A také si vzpomínám, jak se situace obrátila, a babi mi energii dodávala, když jsem byla po rozchodu s Kubou úplně mimo sebe. Nebo jak jsem díky ní uvedla do rozpaků Honzu, když jsme se seznámili. Ona chtěla znát základní věci, na které já si ani nevzdechla, když jsme se hodiny líbali před mým domem. Slušně se kroutil, než mi přiznal, kolik mu je. My s tím byly s babi obě ale naprosto spokojené.