Můžu s klidným svědomím prohlásit, že jsem šťastná. Jestli jsem zrovna teď úspěšná, se ukáže v budoucnu, ale s odškrtanými seznamy se tak cítím. Cítím se s nimi taky docela přetížená, takže když na mě vyběhla událost na Paliárce, zvažovala jsem, jestli v pátek večer konečně vypnout doma nebo tam. Cítím se tam nakonec taky jako doma.

Nechala jsem to rozhodnout Davida, bez jediného zaváhání mi řekl, ať jdu. A tak jsem tam po sedmé vešla. A dojalo mě, jaký poprask jsem tím způsobila, jak rádi mě po delší době viděli. Já se samozřejmě obzvlášť ráda viděla s Honzou, ne že bych to uměla dát najevo.

Nevím, jestli je to mým současným rozpoložením, ale spíš si myslím, že se dal opravdu dohromady. Vypadá velice dobře, působí vesele a sebevědomě. Člověk, v jehož přítomnosti je radost být. Zvučil a sem tam přiběhl, aby mi kolem toho něco vysvětlil. Povídali jsme si, a on se neskutečně začal rozčilovat nad mými odpověďmi. Přitom jsem ani tak neodpovídala na to, co se mě ptal, ale na to, jak mě z ničeho začal urážet. Stejně jako u něj to byl, předpokládám, jen zástupný důvod výbuchu frustrace. Pravý asi hned tak nedořešíme. Jemu se i maličkostí dá velmi ublížit. Tak často jsem tomu bezmocně přihlížela, až jsem si z něj vypěstovala zvláštní strach. Strach z toho, že už bych měla dost vědět a vidět, abych to pořád nedělala. Z nervozity neplácala blbosti, po kterých se začne stahovat do sebe. Ale že se umí takhle naštvat, nemohla jsem si pomoct, musela jsem se hrozně smát.

Podruhé, když mě Barbora požádala o pomoc s přípravou chlebíčků. Mně v určitých okamžicích a prostředí prostě dojdou ženské buňky, a podle toho to vypadalo.

Zkusila jsem se po tom dvojnásobném fiasku už raději nenápadně vypařit, a povedlo se mi to tak dokonale, že jsem se po pár metrech otáčela na patě, a mazala zaplatit si to svoje jedno pivo.