Vlastně mě ani neudivuje, že se ráno nemůžu pohnout. Sotva jsem vystoupila z rozjetého vlaku, je tu.

Lehkému vyhoření se podřizuji, aniž bych kladla sebemenší odpor. Udělám si delší procházku lesem, a protože během ní nejsem schopna dát dohromady jedinou souvislou myšlenku, zbytek dne koukám na reality show, jak jsem slíbila Davidovi. Tohle už znám dobře, a den nicnedělání v takovém stavu je jediné rozumné východisko.