Budím se dokonale nachlazená. Od začátku roku nasazené tempo a nervy navrch. Kombinace, která mě ještě nezklamala. Nepřekvapuje mě to, a vlastně mi to ani nevadí. Jen tedy musím zrušit návštěvu galerie s Maruškou, na kterou jsem se velmi těšila.

Dochází mi, co se včera stalo, a probrečím celý den. Nad rozbitou kapelou. A nad rozbitou mnou. Nebyl to jen bubeník, byl to v posledním roce mně naprosto nejbližší člověk. I když to s ním nebylo jednoduché, nechtěla jsem o něj definitivně přijít.

Nakonec se nám aspoň podařilo v dobrém se rozloučit. Samozřejmě mi v hlavě neběhají všechny ty špatné věci z průběhu společné cesty, ale zásadně ty nejkrásnější ze začátku.

Přičítám to celé konci zimy, období opouštění, a dalších negativních jevů. Těším se, až to přebolí, a jsem zvědavá, čím se to prázdno zaplní. Tedy aspoň se nad tím usnesu, pocity mám teď jinde.