Dnes jsem se vzbudila v daleko lepším stavu. Koupelna, snídaně, popadnout dárky, a hurá na procházku s Ivčou a dětma, během které jsem si stačila i nakoupit. Po obědě se zbavit nánosů prachu v pokoji, a vyrazit k Monče.

Procházka jako z hororu. Tma, jako by ani nebylo pět odpoledne. A ten šílený vítr v polích mezi vesnicemi. Do toho začne v Pozořicích vyhrávat rozhlas. Nedá mi to, na chvíli se zastavím, a část toho šílenství si natáčím.

Monča s Beruškou mi jdou naproti, venčíme, a před domem jsme akorát, máme totiž objednanou pizzu. Zmateně čekáme venku, po ujištění, že pán ví, kde Monča bydlí, dalších patnáct minut. Pak si zalezeme do tepla. Po chvíli pán volá, že je před domem. Znovu se oblékám do všech těch zimních propriet, a má nálada doznává trhlin. Před domem jsme samy. Pán by i věděl, kde Monča bydlí, kdyby si ji podle hlasu nespletl s jinou zákaznicí. Ale když konečně dorazí, je tak neskutečně milý a vysmátý, že je mu okamžitě vše odpuštěno.

S konečnou platností se uvelebíme na gauči s pizzou a vínem, koukáme na svatby, a probíráme své neutěšené vztahy.

Je fajn si život občas vykompenzovat.

Nad ránem se domů vracím v dobré náladě z dobře využitého dne.