S Markétkou jsem se neviděla věčnost. A v Kumbálu jsem nebyla zrovna tak dlouho. Přitom je to moje blízká kamarádka, a oblíbená kavárna. Ale ona se nám ta cesta každému nějak klikatí, a snažit se to pochopit, nebo dokonce ohnout podle svých představ, je ztráta času, to se začínám učit.

Vzpomínám si, jak jsme se tu scházely v letech, na všechnu tu bolest, co jsme si vypovídaly. Jako vždycky se tu s ní cítím dobře, protože už pojmenovat, co nás trápí, a svěřit se, je cesta k uzdravení, pokud člověk opravdu chce, a je pro to ochotný udělat víc. Já ochotná byla, takže jsem dnes možná lehce unavená, mám několik drobných přání do budoucna, a jednu konkrétní představu o vztahu, ale jinak je mi nejlíp, jak kdy bylo.

Mrzí mě, že Markétka má ty náročnější úseky teprve před sebou, a přála bych jí, aby ji k nim pošťouchlo tohle, nebo některé další setkání.