Konečně přichází nové pondělí. Je čas odpoutat se od nemoci ustřižením dredu z temene hlavy, a vyrazit do práce.

Těšila jsem se celou tu dobu, a byť je práce až přespříliš, dobrá nálada mě neopouští. Cestou domů nakupuji, abych mohla upéct bábovku k zítřejší snídani do kanclu dřív, než půjdu na Honzův koncert.

Mám strach z opuštění. Myslím si, že ne neprávem, když se ohlédnu do historie. Ale i sama na sebe jsem občas moc, když na mě někdo laxně reaguje. V sobotu jsem požádala Honzu o další úpravy na sbírce, a zažila si pár nepěkných chvilek, když nepřišla reakce. Jsem už natolik nesnesitelná a pošahaná, že se mnou ztratil trpělivost. V neděli jsem si zarazila roztáčení nesmyslů v hlavě, uklidnila se, a dnes se prostě připomenula. Má moc práce a spraví mi to do konce týdne. Konec týdne ideální, v neděli to chci teprve odeslat. Poslal mi to ještě dnes odpoledne. Pro mě teď nejdůležitější. Že se na něj můžu spolehnout, že je tady. Uzdravující pocit. A tak jsem si zapekla, a vyrazila ho podpořit do Crossu.

Začátek na nás dva až překvapivý. Zvláště z Honzovy strany drobné projevy péče, které ve mně vyvolávaly velké citové odezvy. A zmatek současně. Do chvíle, kdy přišla další sada urážek mého psaní a kapely. Tam už nebylo po zmatku stopy. To už je stará známá a pevná půda pod nohama. V tu chvíli se to ze mě vyhrnulo ven. Vysmála jsem se mu za jeho hraní. Řekl mi ať táhnu, a sám šel za svými přáteli. Já si dala hodinu zvučení další kapely, abych si po dvou písničkách řekla, že je mi líto, ale Vnitrublok patří k tomu otřesnějšímu, s čím jsem se setkala, a šla domů. Řekla jsem ahoj Davčovi, odignorovala Honzu, který stál vedle něj a bral mě za rameno.

Na cestě jsem čekala, kdy mě to zlomí. Jestli se budu vztekat, nebo litovat, kdy přijdou slzy. Ale místo toho jsem sama k sobě úplně bez emocí prohodila, že za tohle celé můžu být nasraná tak akorát sama na sebe. A to se mi opravdu nechtělo. Obzvlášť v únoru, měsíci sebelásky. Takže se to konečně jednou odbylo bez dramat. Jen jako život, co jsem si zvolila, a ve kterém asi nehraji zdaleka tak vědomou a suverénní roli, jak jsem si myslela.