Bezmála na čtvrt roku jsem oněměla. Člověk si myslí, že stačí dát procesu všechno ze sebe, a být vděčný, jako by se sám o nic nezasloužil. Ale co když jednoho dne zjistí, že měl být vyděšený k smrti, ještě dávno předtím, než přišel na svět?

Nepomohlo vynést Moranu. A psaní deníku pomohlo tak akorát k tomu, že jsem si ujasnila, že si nepíšu veřejný deník, že si opravdu sepisuji veřejně podklady pro svůj román. Sama bych o tom asi nepřemýšlela, ale občas to někdo pronesl, třebas kolikrát ani v souvislosti se mnou, ale vztahovačnost je druhem sebekritiky, je potřebná v procesu.

Pomohly až Lábusovky. Jako všechny ty nepopsatelné podzemní akce mých milovaných přátel, mi i jako pouhá vzpomínka ještě pár týdnů dodávaly sil. Zvídavý čtenář už z básní odtušil, že tam u některých propukl lásky čas mým směrem. Ale byl odkloněn velice rychle poté, co se zjistilo, že chlapec vlastně neví, co by si počal se samostatnou starší ženou, která ať zabrousí, kam zabrousí, narazí na pole neorané.

Na mé narozeniny jsme s Kubou M. probírali moji krizi středního věku. To že evidentně nerozumím chlapům, když se po roce dovídám, že když jsme se byli projít Stromovkou, a já kolem toho přemýšlela, jestli ten vztah měl kdy šanci, jestli to není právě teď, on už bydlel s někým v Emirátech. Byla jsem toho názoru, že všechny vztahy mého dospělého života, tedy zhruba od třiceti, skončily na mindrácích. Zeptal se mě z které strany. Tohle je přesně to, proč ho mám ráda. Překvapivě ne mojí. Ale z krize středního věku se vyklubala obyčejná únava ve všeprostupujícím neklidu světa. A nakonec jsem se rozpomenula i na to, že všechny vztahy mého dospělého života se odvíjely od nepřipravenosti na vztah ve chvíli, kdy jsem potkala Honzu, o kterém už byla ta sada, co přišla do dnešního dne, a půjde se mnou asi ještě mnohem dál.

Jedna z mála akcí, které jsem v tom období bez nálady navštívila, byla dernisáž Viktorovy výstavy. Sešli jsme se tam s Tomem, což bylo neskutečně milé, až podstatné, sama bych nešla, věnovala bych se přízemnějším věcem. Zastavila se spousta lidí, které nepotkávám často, třeba i těch, jejichž pojítkem se mnou byl mladej Stankovič. Přednáška byla neskutečně zajímavá a dojímavá, hudba vtipná, a především Viktor se mi věnoval tak, že na světě nebylo v té chvíli vděčnějšího člověka, než mě u Božích mlýnů. Snad to přeci jen nakonec funguje. Viktor mi vysvětlil výstavu, a požádal mě o fotku před jedním z jeho děl, vysvětlil mi, jak měla vypadat výstava v Brně, která se nekonala kvůli pandemii. Jestli mě doteď mrzelo, že byla znemožněna, a v takovém rozsahu ani sestavě účinkujících už ji není možné realizovat, teď mě to mrzí přímo palčivě. Ale něco přece bude. Vyprávěl mi, co prožil se Sviní Fialou, k němuž se vztahovala přednáška. A vyprávěl mi, jak žil sám, co na svém životě změnil, čímž ho zachoval.

Přes Velikonoce jsem byla v Luhačovicích. Dostala tam úžeh, a zašla si na kafe s Marikou, se kterou jsem se na podzim seznámila v Labuti. Krásné, srdečné shledání, spřízněné duše. Mé milované místo, a cokoliv mi může zabránit odpočinku beru, takže i přemíru slunečních paprsků.

Přestěhovala jsem se na všech frontách. Doma o pokoj kvůli soukromí. V práci o kancelář kvůli klidu. Beru to jako znamení, že jsem na správné cestě, a změny tak potřebuji jen drobné, a díky bohu už jsou zase k lepšímu.

Po delší době jsem navštívila Paliárku, a cítila se někde jako ryba ve vodě. Zabrala křeslo a povolila uzdu emocím při Quidově koncertu. Chvílemi nabírala, a často se smála od srdce, jako už jsem málem zapomněla. Naprosto nic jsem nepovolila v Honzově případě. Přeci si nezmrzačím kluka co ho mám opravdu ráda. Tak hlavně, že mi nevadí soustavně mrzačit sebe samu.