Ve vlaku na Moravu. Vymodlená cesta. Nechávám za sebou všechno to marné snažení, únavu a frustraci, otírám poslední slzy. Abych aspoň na chvíli spočinula, s rodinou, s kamarádkama. Abych mohla na své dopolední procházky lesem, a v klidu spát.

Poslední dobou jsem tyhle moje odjezdy podceňovala, odsouvala je. Až jsem se dostala do bodu, ve kterém si dávám jasně najevo, že tohle není cesta.

Včera večer jsem se z posledních sil zvedla ze židle v kanceláři, odjela na koncert v Akropolis. Vidět se s přáteli, úžasná věc. Kvůli Psím vojákům Tribute jsem byla přítomna. Nezklamala jsem se v nich. Marek mě dojal prostou poznámkou, že měl období, kdy si říkal, jen ty Filipe mi rozumíš. Já mám taková období taky. Tím co následovalo, mě spojil s mojí absolutní podstatou, tady a teď dávalo smysl jako nikdy. Když jsem si ty pocity dnes připomínala něčí videem, dojala mě moje vlastní reakce na konci koncertu. Opravdu se teď necítím po většinu času dobře, a nesnažím se to nijak skrývat, přestávám se smát. Ale já se tam na něj usmívala způsobem, kterého jsem snad ani v tomhle stavu neměla být schopna. Vždycky mi tolik dá, objev dalšího vzácného člověka, co umí předávat nepředatelné, a díky podzemním lidem nemám o takové okamžiky v životě nouzi. První a zároveň poslední Půlnoc mého života neměla chybu, ale to už se mi nervy přeskupily trochu jinak. Stoupla jsem si úplně bokem, čelem k publiku, pozorovala je, a chvílemi se mi zalívaly oči slzami. Kvůli těm, co už jsou mrtví, a kvůli těm, co ještě umírají.

Dnes se mi v práci hrozně smáli. Prý jaký mám šťastný úsměv, když odtud poskakuji, s těžkým batohem na zádech. Vymodlená cesta. Tohle všechno dohromady.