Cítím, že jsem zase na chvíli pohrála, vyhoření udeřilo. Později si uvědomím, že tentokrát je čistě emocionální. Zatím s ním zacházím jako s klasickým přepracováním.

Beru si volno do konce týdne. Vědomí prázdného diáře mi dává energii na návštěvu adoptované babči, nákup, i Jirkou pořádaný koncert. Na výtku, že se začalo, a já tam nejsem, hnána zkušenostmi reaguji, že jestli jsou tam jen Koonda Holaa a Willie Waldman na pódiu, a on, ať na mě prostě počkají. Svému vtipu se pochechtávám ještě když na místě zjistím, že se téměř protíná s realitou, ale sál se rychle plní.

Kamila znám zatím jen jako velice vzdělaného, vtipného a milého společníka, dnes mě ohromuje i jako skvělý hudebník. Jako by na mě ten shora řval, už chápeš, ty krávo, proč nemáš to, co ostatní? Už chápeš, že je to proto, že ti dávám mnohem víc? Takový je tohle koncert.

Po koncertě si povídám s Jirkovými kolegy, normálně za odměnu, jsou chytří po něm, tentokrát mě to ale stojí značné úsilí. Poprvé vypouštím nahlas veřejně jednu z variant mé budoucnosti, přestěhování do Šumperku, kde mám přes kluky vlastně připravené slušné zázemí, intelektuální podhoubí. Neméně mě udivuje reakce, připadá jim to, jako logický krok. O Mišovi jsem si myslela, že se stává mým blízkým kamarádem, ale tak rychle přepnul do naprostého nezájmu posledních dní, že v kontextu toho, co prožívám, byl z mých vztahů vymazán. Teď po jeho pozdravu nastává dramatická pauza, ve které usilovně přemýšlím, jestli chci vůbec odpovědět. Odpovídám, ale víc ze mě za večer nevyrazí. Pryč jsou koncerty a hospody do rána, kdy jsme spolu blbli, jako bezstarostné děti.

To už mi do hlavy vráží klíny Jim Čert. Snažím se mu dát najevo, že mě nezajímá, což ho nezajímá. Nakonec prostě odcházím.

Na Jirkovu zprávu, kde jsem, odpovídám pouze sobě samé a v duchu. Už zase v úplným hajzlu.