Tiskneme lístky do Činoheráku, a David zjišťuje, že Macbath je ceněné, ale také poněkud dlouhé představení, na dva Globalem ztýrané a jednu těhotnou k tomu. Terka taky nadšením nehýří, ale co už, po páté vyrážíme. Obdivujeme se Terezky řidičským dovednostem, zatímco díky mému orientačnímu smyslu a zapomnětlivosti, si obejdeme zbytečně blok, v tom parnu. Ale už sedíme v Činoherní kavárně. Nebyli jsme tu opravdu dlouho, až se do mě dá lítost. Svého času jsem si tu odbývala všechny své schůzky s přáteli, v těchhle stěnách přetrvávají naše představy o životě a světonázory. Rovnou si k nim ukládáme další. Takhle kavárna je totiž neskutečně příjemné a pohodlné místo, což je bohužel v naprostém kontrastu s divadlem samotným. Nahuštěná místa k sezení, nahuštěný vzduch z absence klimatizace. A konečně nahuštěná atmosféra. Protože tohle divadlo je nahuštěno špičkovými herci ve skvělých kusech. Protože v tomhle divadle se ještě hraje divadlo.

Macbeth není výjimkou. Téma by to pro dnešní dobu snad nebylo tak palčivé, kdyby se nepřimíchalo současné světové dění, překvapující množství herců z nejlepších, a Bořek Slezáček, a s nimi výkony, nad kterými mi chvílemi opravdu zatrnulo.

Z divadla jsem odcházela s pocitem, že jsme si tohle představení poctivě odmakali všichni, herci i publikum. A že jsem právě shlédla jednu z nejlepších her svého života.