Beru naše přes vyhlídky do Únětického pivovaru na oběd. Nakazím se od nich dovolenkovou pohodou. Cestou zpět omrkneme Trojanův mlýn, na kterém kdysi bádali naši oblíbení dva písaři. Už nemám problém mluvit o tom, jak jsme tam byli s Kubou, zázračné uzdravení. Provedu je po bytě, posedíme ještě ve Stromovce, připravím jim večeři, nabalím proviant, a doprovodím je do kempu, odkud zítra vyráží na své cyklo toulky.

Jak jsem celý den váhala, cestou domů jsem už pevně rozhodnuta jít podpořit Honzu. Hraje dnes před Závišem v Crossu. Znamená to pro mě vystoupit rovnou před Crossem, není čas ani na přezutí smradlavých botasek a vyzvednutí rtěnky. Pražská kulturní scéna to bude muset omluvit.

Pražská kulturní scéna je evidentně toho večera někde jinde. Kluci na vstupu nemají nic na vrácení, posílají mě na bar. Na všech je fronta na půl hodiny, ke všem se jde tak složitě spletí chodeb, bez ustání lomcuji nějakými zamčenými dveřmi, zoufale bloudím, abych narazila na další frontu, kterou nejsem schopna vystát. Zuřící vyběhnu na tramvajovou zastávku. Jen tramvaj nejede, a já se začínám uklidňovat. Ve večerce si rozměňuji kolou, dvakrát si loknu, odhazuji, a do stanu nakráčím jako vítěz.

Honza už hraje. Ze židle, ze které na něj můžu vidět, jsem vyhozena se slovy, že nějaká hezká milá slečna si tam zabrala šest míst. Chci ho srazit ze židle s otázkou, jestli mi tím chtěl něco naznačit, ale rychle vyhodnotím, že se schopností potlačit agresi a tupé vystupování tady a teď zazářím jako hvězda jasná, na obloze samojediná. A svoji pozornost spíš začínám upírat na Honzu. Začínám mít strach, jak ho tohle publikum přijme. Obavy se brzy ukazují jako liché. Ze smíchu začíná probublávat zájem, parta kluků přímo přede mnou začíná nadšeně vykřikovat nad texty, zpívá s Honzou refrény, fotí a natáčí. Prostřednictvím lidí, kteří mě v tu chvíli obklopují, jsem najednou schopna vidět Honzovu hudbu docela jinou optikou i já. Poprvé ji opravdu chápu, poprvé se mi opravdu líbí.

Zůstávám i na Záviše. Sejme ze mě zase trochu tíhy tohoto světa, svým nekompromisním, a přitom tak poetickým popisem věcí vezdejších.

Honza se mezitím slušně ztříská, ale o to jednodušší je s ním sdílet dnešní úspěch, protože se chová tak, jak cítí, a nepálí zpoza zdi, kterou si vystavěl, u které jsem mu dělala podavače.