Výjimečné ráno. Sleduji, o čem jsem nezapochybovala. Jirka má za sebou další neomylný krok na své cestě.

Pro mě to začalo asi před měsícem. Dokument o klukovi, o kterém vím tak akorát to, že je MMA zápasník, a že ho brácha zná. Taky kdyby spolu netrénovali, těžko vůbec vím, co MMA je. Jirka mi učaroval, takhle vědomý člověk se hned tak nevidí. Několikrát jsem se u toho dokumentu rozbrečela, protože přišel ve chvíli, kdy jsem přehodnocovala své vztahy, a začalo se přede mnou otevírat, co mě čeká poté, co se zase o něco víc osvobodím. A ten kluk mě utvrdil v mých pocitech, inspiroval mě, a já měla chvíli panický strach z nevratnosti věcí příštích.

Napsala jsem bráchovi, že jsem dokument viděla, nic víc. On na to, že Jirka je svůj. Až když jsem napsala, že je naprosto skvělej, a jak mi pomohlo, že někdo jako on existuje, bráška mi nabídl, že mě s ním někdy vezme na večeři, že jsou si blízcí. Začaly z něj padat pojmy jako vědomý člověk, cesta, čtyři dohody, a najednou to do sebe všechno perfektně zapadlo. Prostor po lidech, kteří mě, byť nevědomě sráželi dolů, protože si vybrali nevědomými být, nebo se zajímali jen sami o sebe, a využívali mě, se plní lidmi, se kterými máme zdravý nesobecký společný základ, ze kterého můžeme vycházet a podporovat se vzájemně, mít hezké, opravdové vztahy.

Jako už dlouho ne, jsem se teď zapálila pro věc. V krátkém čase viděla oba dokumentární filmy, všechny rozhovory, koupila si Knihu pěti kruhů. I kdyby u toho mělo zůstat, získala jsem pro svou cestu moc, i dobré informace k rozhovorům s kluky v práci k tomu. A jak se naše cesty s bráškou klikatily po docela odlišných krajích, budou se teď asi sem tam protínat.

Velice dojatá jedu pro naše, v tom šíleném vedru je nakonec docela příjemné procházet se zahradami kolem Pražského hrad, a dát si v klidu v pivovaru dole na Malé straně oběd. Cestou domů si koupím všechno pití, co unesu, popovídám s Mílou, a nedá mi to, podívám se ještě na vážení a nové rozhovory.