Celý den sepisuji poslední měsíc. Vytrhne mě jen rodinný oběd, a odpoledne návštěva na hájence. V tomhle dusnu ideální. Vyjít příkrý kopec k lesu mi překvapivě ani nedá nijak zvlášť zabrat. Kousek od hájenky už se setkávám s Ivčou, a mrňouskem Páťou. Jdeme se projít lesem, hezky v klidu, po vrstevnici. Na zpáteční cestě narazíme na Ivoše s Apolenkou, kteří nám jdou naproti. Api celé odpoledne řádí v bazénku, občas se k ní přidá i Ivoš, zatímco já sedím hezky ve stínu na perfektní nové terase, kde je mi podstrojováno samými vybranými dobrotami. Sem tam si dokonce Páťu půjčím, a docela to spolu zvládáme. Moc ráda si zase povídám s Ivčou, jen tak, o životě. A tady plyne život opravdu hezky, říkám si, když vyhlížím do lesů. S těžkým srdcem opouštím večer přátele, i jejich oázu klidu.

V poslední době se toho spousta semlelo, ale myslím, že jsem se tomu postavila čelem. Poradila si se vším tak, aby se v mém životě určité věci už neděly, určité typy lidí už nevyskytovaly. Zpětně mě udivuje, kolik dobrého se mi v tomhle neveselém období událo. A podle těch každodenních chvilkových návalů naprostého štěstí, co se mi v posledních dnech vrátily, soudím, že už jsem z toho zase na chvíli venku.