Budím se přeplněna nezvyklými, krajně nepříjemnými pocity. Nedaří se mi rozklíčovat, odkud se berou, a tak se raději pouštím s vervou do práce, na kterou po dovolené nebude prostor. Abych všechno přehlušila. Před polednem mi dochází, že jsem zase a fest zamilovaná. To mě uklidní, s tím už umím pracovat.

Večer vyrážím na Paliárku. Vědoma si dopadů mojí snahy na vlastní kapele, nikdy bych nikomu dalšímu nekývla, a že už pár odmítnutí padlo. Padlo i tentokrát, na Adamovu hlavu. Ale rozhodla jsem se velkoryse probrat s Honzou včerejší koncert.

K překvapení mému, a co teprve jeho spoluhráčů, se ale nedostavil. Kluci tak nějak čekali, že já pro ně budu mít odpovědi, do mě se dal strach, že se mu včera něco stalo cestou. Že jsem se na něj nevys. Zase už defenzivní, jako by na to byl někdo zvědavej. Když pochopil, že jsem jen měla strach, chtěla mu pomoct, a ještě mu přinesla bábovku ke snídani, uklidnil se.

Nahrála jsem klukům výstup, aby se měli od čeho odpíchnout při dalším zkoušení, a šla raději procházkou domů. Záležitost uzavřená, snaha patrná.