Tohle nebyl týden, to byl boj o přežití v džungli úkolů a práce. Moje kosmetička mi opravila tvář, zubařka chrup, a holky mi určitě opět pomůžou s duší.

Brzy odpoledne fláknu s ulehčením deklem laptopu, a hned vzápětí dveřmi v kanceláři. Pár dní mě tam neuvidí.

Na nádraží se shledávám s Eli a Luckou, Monča zatím už svádí boj o čtvrtou postel na pokoji s natvrdlým Emilem v Kolíně.

Shledání je o to veselejší, čím větší dramata si každá z poslední doby neseme. Nezlomné vyrážíme na výbornou večeři s výhledem na náměstí, je tu krásně. Možná by nám zaskočilo, kdybychom už znaly složení obchodů zdejšího centra, zatím jsme v klidu.

Já k němu mám ovšem nejmenší důvod. Vyrazila jsem v jedněch světlých šatech, že v nich dva pohodové dny dám, a na cestu zpět si koupím nové. Už v práci jsem si na ně kydla oběd, ale nebylo to nijak zvlášť vidět. Mávla jsem nad tím rukou, mám odbyto, jak často se dospělý člověk zvládne ušpinit. Zvládla jsem to znovu hned při večeři, tentokrát už i viditelněji. Rychle na nákupy. Za chvíli už se zoufale přehrabuji zoufalejšíma hadrama těch nejzoufalejších obchodů. Zachraňuje mě New Yorker svým prodlouženým trikem z bavlny. Odcházím s pocitem vyhrané bitvy. Kdyby mi tohle někdo včera prorokoval, neuvěřím.