Mé starosti byly oprávněné. Holky si řekly, kdy chtějí obědvat, já tím směrem upřela sebe samu pro dnešní den, ale hodinu předem to bylo jinak, holky nemají hlad. Zatínám zuby a vyrážím, aby se ve mně na konci ulice všechno zlomilo. Takhle už nemůžu dál. Píšu jim to, a nestačím zírat. Místo pochopení a starosti o blízkého člověka, se mi dostává agrese a výsměchu od jedné, s němým přihlížením druhé.

Začínám si uvědomovat, odkud mé vyhoření pramení. Začínám být neskutečně vytočená na sebe samu. Že jsem si tohle roky způsobovala. A to mě zraňuje dál, a tak raději zase volím morče.